Dobývání černého uhlí hlubinným způsobem je doprovázeno řadou negativních jevů. Jednou z nich je nutnost vytěžit, dopravit na povrch a uložit značné množství průvodních hornin z bezprostředního okolí uhelných slojí. Jedná se převážně o karbonské horniny (jílovce, prachovce a pískovce). Tyto svým charakterem neumožňují rozsáhlejší průmyslové využití. Ve všeobecnosti se nazývají „hlušina a jsou ukládány v blízkosti těžebních podniků, kde zejména v minulosti vytvořily rozsáhlé vyvýšeniny, jež se nazývají důlní odvaly nebo lidově „haldy. Hornina zde uložená se pak nazývá „důlní haldovinou„. V průběhu desítek let těžení vznikly z ukládaných odpadních hornin různé tvary pahorků s objemem až několik milionů m3. Do první poloviny minulého století se obvykle sypaly kuželovité odvaly, jež byly značně náchylné ke vzniku a rozvíjení termických procesů. Tento typ odvalů byl pak zakázán a přešlo se na tvar lichoběžníkový, případně se haldovinou zasypaly přírodní terénní prolákliny.
Současně s průvodními horninami se na haldy dostávala uhelná substance. A to buď v čisté formě jako samostatná vrstva rozpojeného horninového masivu (při ražbách chodeb), nebo jako součást průvodní horniny (většinou jílovce), která obsahovala různě silné vrstvy uhlí, které nebylo možné v rámci těžebního procesu separovat. Jedná se o nejnebezpečnější část důlního odvalu, která je zdrojem vzniku a šíření termických procesů prakticky v celém objemu každého odvalu. Množství uhlí, které se spolu s průvodními horninami ukládá na odval závisí od technologie třídění a úpravy produktu důlního podniku. V dávnější minulosti se upravovalo těžené uhlí velmi nedokonale a tím se způsobovalo, že poměrně velké množství uhelné substance se ukládalo spolu s průvodními horninami na odval. Z různých rozborů uskutečněných na vzorcích odebraných z odvalu vyplývá, že procento hořlavých látek běžně dosahuje 30%, přičemž není výjimečný lokální výskyt hořlavin až přes 50 %.
Velmi nepříznivým faktorem z hlediska termických procesů je existence různých organických látek, které se na odvaly také ukládaly a v posledních desetiletích i plastické hmoty. Byl zde uložen prakticky veškerý odpad z provozu důlního podniku a často i z domácnosti v okolí. Ještě horší je pak neorganizované a velmi často i utajované ukládání nejrůznějších odpadů z blízkých továren a to včetně nebezpečných chemikálií. Dokumentace o ukládaných materiálech je buď velmi povrchní nebo chybí vůbec, zejména u starších odvalů. Termické procesy, mezi které zahrnujeme autooxidační zápary, endogenní i povrchové požáry probíhaly v průběhu minulého století ve větší či menší míře na důlních odvalech stále. Se zvětšujícím se objemem těžby černého uhlí nabývaly odvaly na nebezpečnosti a nyní ohrožují široké okolí.
Oblast Moravskoslezského kraje, především Ostravsko a Karvinsko, bylo a z části ještě dodnes je nejvýznamnější lokalitou těžby černého uhlí. S tímto úzce souvisí i tzv. odvalové hospodářství, kdy jsou na důlní odvaly a haldy ukládány odpady při těžbě. Průvodním jevem, a to velmi negativním při odvalovém hospodářství jsou autooxidační procesy zbytků uhelné substance nacházejících se v důlních odvalech a haldách. V řadě případů dochází ke kumulaci těchto jevů, jejichž výsledkem je podzemní požár většího či menšího rozsahu. V minulosti byla značná část odvalů zasažena termickými procesy a některé jsou aktivní dodnes. Pro zjištění a lokalizaci prostoru, kde začíná, eventuálně již existuje termický proces, je potřebný vhodný způsob sledování teplot v hloubi odvalu včetně patřičného přístrojového vybavení. Obecně je možné říct, že je třeba velmi pečlivě dlouhodobě monitorovat a vyhodnocovat termické procesy a jejich důsledky nejen v prostorách starých důlních odvalů a hald ale také v místech průmyslových skládek.
